Normální ponor pod ledem...aneb s čím se někdy nepočítá - Články

Zimní potápěčská sezóna už sice skončila, pravda letos jako i v loni celkem dost bez ledu. Příhoda která se mi stala je už tři roky stará, ale myslím si , že stále zajímavá.

Tenkrát jsme jeli na Svobodné Heřmanice, které byly celé pod ledem a s krásnou viditelností. Plán našeho ponoru bylo dosažení pumpy a pak zpět, samozřejmě s dodržením pravidla třetin, ale i tak jsme se vždy vynořili s větší rezervou. Je známou nepsanou pravdou, že v některých situacích je i ta třetina zatraceně málo.

Na ponor jsme šli tři a vše probíhalo podle plánu, viditelnost byla 10m a možná v hloubce i víc. Pod pumpou jsme otočili a plavali zpět někde v místech, kde býval tenkrát pirát s pokladem. Dnes už je tam vlastně jen zbytek rozebraného pokladu a pirát, který se časem proměnil v pyrotechnika přestřihnuvšího špatný drát, skončil v odpadním koši.

V tom jsem ucítil že se mi něco kutálí po jazyku. První co mě napadlo,že je to kousek ledu z automatiky a tak jsem tomu nevěnoval zvláštní pozornost a prostě polknul. No a pak to přišlo. V hrdle mě něco tak děsně pořezalo, jako když člověk spolkne rybí kost. Rázem jsem ucítil silné sevření v krku a prostě se začal dusit. V ten moment jsem měl jak říkáme tady na Hané "oče jak šeške". Následoval signál světlem mým partnerům, oba byli na dosah ruky a jejich reakce okamžitá...nabídnutí automatiky, ale já ji nepotřeboval, vzduchu jsem měl dost a vysvětlit v rychlosti někomu, že se vlastně něčím dusím bylo zbytečné a hlavně nebyl čas.

Jak jsem se už tak perfektně dávil, byla přede mnou vidět tmavá silueta kesonu, ale byla dost daleko. Přesto mě napadlo, že bych se vydal k němu a tam se nějak vykašlal. Pěkná blbost, jistě, ale v ten moment se vám honí hlavou ledacos. Přesto, že jsem byl už dost dlouho bez dechu, pořád jsem plaval podél šňůry v rychlejším tempu. Nebylo kam utéct, k otvoru stále dost daleko a já ne a ne popadnou dech. Pak mě napadla spásná myšlenka za použití vzduchové sprchy do sebe ten vzduch ládovat. Šlo to a já se pomalu rozdýchával, ale co čert nechtěl, ďábel nastrčil a automatika zamrzla. Teď už to bylo vlastně v pohodě. Regulátor mě sám krmil a já jsem měl ruce volné na zastavení flašky, ale v tu chvíli jsem už byl u kesonu, protože celá akce probíhala za stálého plavání a sledování šňůry. Sevření odeznělo a já po pár vteřinách opět otevřel flašku a dal oběma partnerům signál, že jsem v pořádku a můžeme plavat k díře.

Co bylo příčinou mého dušení? Tak na to jsem našel odpověď hned po vynoření, když jsem si jazykem přejel po zubech. Z jedné stoličky mi chyběla víc jak třetina včetně plomby. Jak jednoduché, barotrauma zubu, ani ve snu by mne nenapadlo, že se něco takového mně může stát... A hle, ono to funguje, a jak. Celé to dušení netrvalo víc jak minutu, ale přesto to byla skoro celá věčnost.

Určitě dnes kladu důraz na neustálý dril nácviku krizových situací, protože tenkrát se mi to vše vrátilo, zastavování flašek při pohybu a neustálé sledování šňůry, díky kterému jsem nepropadl panice, ale i tak toho bylo na jeden ponor dost. Tahle situace se může klidně stát nejenom při potápění pod ledem, ale klidně všude tam, kde se nemůžeme rychle vynořit-jeskyně, ve vraku nebo při ponoru s dekompresní zastávkou. Holt někdy se s něčím nepočítá......

M.H.